Jdi na obsah Jdi na menu
 


ROZKOŠ!!!
Lidé si často pletou nutkání s požitkářstvím, mezi těmito dvěma pojmy je obrovský rozdíl. Puzení není nikdy vyvoláno požitkářstvím, ale neschopností oddávat se požitkům. Když se z něčeho stane tabu, touha tím jen zesílí. Každý dělá nejraděj to, co se mu zakazuje. Zakázané ovoce je nejsladší.
Pokud někomu chybí možnost normálně ulevit svým tužbám, prudce vzrostou a změní se v puzení. Kdyby všichni lidé měli podmínky, aby mohli beze strachu z eventuálních problémů nebo hanby pravidelně ukájet své choutky, byli by dostatečně uvolnění a mohli by vést zcela normální život bez frustrací. Byli by volní a mohli se vrhnout do libovolné činnosti, místo aby plnili své povinnosti jen napůl, protože jejich tvůrčí síly jsou bržděny frustrací přirozených tužeb. To platí pro většinu případů, ale vždy se samozřejmě vyskytnou jedinci, kteří pracují lépe pod tlakem.
Obecně vzato ti, kdo potřebují určitou míru strádání, aby mohli naplno tvořit podle svých schopností, jsou v podstatě uměleckého založení. (Později bude řečeno více o naplnění dosaženém prostřednictvím odříkání). V žádném případě to ale neznamená, že všichni umělci patří do této kategorie. Naopak, mnoho umělců nedokáže tvořit, dokud nejsou uspokojeny jejích základní živočišné potřeby.
Normální vybití tužeb většinou nechybí umělci či individualistovi, ale průměrnému pracujícímu příslušníku středních tříd. Je ironií, že zodpovědný, úctyhodný člověk - ten, kdo platí účty celé společnosti - by si měl ze všech nejméně přijít na své. Právě on si musí být stále vědom svých morálních povinností, on je zatracován, když ukájí své přirozené choutky.
Satanské náboženství to považuje za hrubou nespravedlnost. Ten, kdo plní své závazky, by měl mít největší právo na požitky, jaké si zvolí, bez cenzury ze strany společnosti, jíž slouží. Konečně přišlo náboženství (satanismus), které velebí a odměňuje ty, kdo podporují společnost, v níž žijí, místo aby je odsuzovala za jejich lidské potřeby.
V každém kodexu zásad (jedno, zda náboženských, politických nebo filozofických) lze najit něco dobrého. V šílenství hitlerismu najdeme jeden zářivý příklad - síla radosti! Hitler nebyl žádný blázen, když nabízel Němcům štěstí v soukromém životě, aby si tak pojistil loajalitu a nejvyšší výkon.
Potvrdilo se, že většina nemocí má psychický původ, a psychosomatické choroby jsou přímým důsledkem frustrací. Říká se, že dobří lidé umírají mladí.Díky křesťanským zásadám dobří lidé skutečně umírají mladí. K předčasné zchátralosti duše i těla totiž vede právě frustrace přirozených pudů.
Z vylepšování ducha a těla se stala velká móda. Poskytování rozkoší tělu, schránce, bez níž by duch ani myšlení nemohly existovat, je však považováno za sprosté, primitivní a hrubé. Stejně jako dříve, i dnes většina lidi,. kteří se o sobě domnívají, že jsou emancipovaní, transcenduje od normálnosti k idiocii.
Prohýbají se dozadu, aby si dosáhli na pupek a živí se výstředními a exotickým potravinami, jako je hnědá rýže a čaj, čímž získávají pocit, že dosáhnou vysokého stupně duchovního vývoje.
Šlichta! ulevuje si satanista. Raději bude jíst pořádné vydatné jídlo, pocvičí si představivost a transcendovat bude pomocí fyzického a emočního naplnění. Satanista se domnívá, že po staletích strávených v poutech nesmyslných náboženských požadavků, každý uvítá možnost být konečně člověkem!
Pokud si někdo myslí, že se potlačováním přirozených tužeb vyhne prostřednosti, měl by si prostudovat východní mystické nauky, které jsou poslední dobou velice oblíbeny mezi intelektuály. Křesťanství je stará vesta, a ti, kdo touží vymanit se z jeho pout, se obracejí k takzvaným osvíceným náboženstvím jako je buddhismus. Přestože si křesťanství samozřejmě zaslouží kritiku, jíž se mu dostává, možná že dokonce schytalo víc, než mělo. Stejně jako svedení křesťané se i stoupenci mystických pověr provinili nedostatečným humanismem. Obé náboženství jsou sice založena na otřepaných filozofiích, ale stoupenci mystických náboženství tvrdí, že jsou osvícení a osvobození od dogmatu viny ustaveného křesťanstvím. Východní mystik se dokonce ještě více než křesťan vystříhá živočišného chování, jež by mu připomínalo, že není žádný světec, ale pouhý člověk - nic než jiný druh zvířete, někdy lepší, mnohem častěji ale horší než ti, co běhají po čtyřech - který se díky božskému spirituálnímu a intelektuálnímu vývoji stal nejhorším zvířetem! Satanista si klade otázku, Co je na tom špatného, být člověkem se všemi chybami i klady? Popřením svých tužeb není mystik ani o trochu blíž překonání nutkavosti než jeho spřízněná duše - křesťan. Východní mystická náboženství učila lidi, aby kontemplovali nad svým pupkem, stáli na hlavě, hleděli do zdi, vyhýbali se označování věcí a ukáznili louhu po hmotných rozkoších. Jsem si jist, že jste poznali dost takzvaně ukázněných jogínů, kteří nebyli schopni zvládnout zlozvyk kouření, nebo tolik údajně osvobozených buddhistů, které konfrontace s příslušníkem opačného - nebo případně téhož - pohlaví vzrušuje stejné jako méně uvědomělého člověka. Když se jich zeptáte, proč jsou takoví pokrytci, uchýlí se k dvojznačnosti charakteristické pro jejich víru - nejsou-li jednoznačné odpovědi, nikdo je nemůže přitisknout ke zdi!
Je prostou skutečností, že tento druh lidí vedlo k hlásání odříkání právě požitkářství. Nutkavý masochismus je důvodem, proč si vybrali náboženství, které nejen obhajuje sebezapírání. ale dokonce je za to velebí a nabízí jim svatouškovskou cestu k vyjádření masochistických potřeb. Čím horší týrání dokáží nést, tím budou svatější.
Pro většinu lidí masochismus znamená odmítání rozkoší. Satanismus poukazuje na některé další významy pojmů a považuje masochismus za požitkářství, pokud se veškeré pokusy přimět někoho, aby se zbavil masochistických sklonů setkají s odporem, resp. selžou.
Satanista nezatracuje lidi za to, že dávají volný průchod svým masochistickým tužbám; krajní opovrženi ale pociťuje vůči těm, kteří nedokáží být natolik upřímní (přinejmenším vůči sobě), aby si svůj masochismus přiznali a akceptovali ho jako přirozenou součást své osobnosti.
Používat náboženství jako výmluvy pro masochistické sklony není moc dobré, ale tito lidé mají ještě tu drzost cítit se nadřazeni těm, kdo nejsou spoutáni sebeklamným vyjádřením svých fetišů. Neváhali by zatratit toho, kdo nachází jednou týdně vyžití ve styku s osobou, která ho pořádně zbije, čímž uvolní napětí, jež by z něj jinak udělalo - jako z nich samých - nutkavého návštěvníka kostelů či náboženského fanatika. Tím, že nalezne adekvátní vybití svých masochistických tužeb, se již nepotřebuje neustále ponižovat a popírat, jako tito nutkaví masochisté.
Satanistům je doporučováno, aby se oddávali sedmeru smrtelných hříchů, pokud nikomu neubližují; křesťanská církev si je vymyslela jen proto, aby ve svých stoupencích vyvolala pocit viny. Křesťanská církev ví, že je nemožné vyhnout se těmto hříchům; protože jsou to věci, které my, právě proto že jsme lidé, naprosto přirozeně děláme. Když nevyhnutelně spácháme tyto hříchy, finanční dary církvi jako úplatek Bohu mají uklidnit farníkovo svědomí.
Satan nikdy nepotřeboval žádnou knihu přikázání, přírodní síly samy udržely člověka v hříchu a v odhodlání chránit sebe i své pocity. Přesto byly v zájmu duše činěny demoralizující pokusy o jeho tělo a existenci vůbec, což jen dokresluje, jak byly nesprávně pochopeny a zneužity pojmy požitkářství versus nutkání.
Satanismus sexuální aktivitu samozřejmě omlouvá a podporuje, ale fakt, že jako jediné náboženství upřímně zaujalo toto stanovisko, je zjevnou příčinou, proč mu bylo tradičně věnováno tolik potištěného papíru.
Pokud většina lidí patří k náboženstvím, která je sexuálně utlačují, je pochopitelné, že cokoliv se o tomto provokativním tématu napíše, stane se příjemně dráždivou četbou.
Když selžou všechny pokusy něco prodat (ať je to výrobek nebo myšlenka), sex to dokáže. Příčinu je třeba hledat ve skutečnosti, že přestože dnes lidé vědomě akceptují sex jako normální a potřebnou funkci, jejich podvědomí je stále svázáno různými tabu, která náboženství na sex uvalilo. Opět nejvíce toužíme po tom, co je nám nejvíce odpíráno. Pojetí sexu jako strašáku způsobuje, že literatura zabývající se satanskými názory na toto téma zastiňuje vše ostatní, co bylo o satanismu napsáno.
Pravý satanista není sexem ovládán o nic víc než jinými touhami. Stejně jako u ostatních rozkoší je satanista spíše pánem sexu než jeho otrokem. Není žádným zvrhlým zloduchem, který se jen třese, až bude moci zprznit kdekterou mladou pannu, ani není úchylou, který se potajmu plíží kolem sprostých knihkupectví a slintá nad nemravnými obrázky. Jestliže pornografie uspokojí jeho momentální potřeby, beze studu si koupí nějaké kvalitní kousky a bez pocitu viny si je podle libosti prostuduje.
Musíme se smířit se skutečností, že lidem začalo vadit, že jsou neustále utlačováni; my ale musíme podniknout vše, abychom přinejmenším zklidnili jejich hříšné touhy, jinak by se v této nové době mohly zcela vymknout kontrole, odpovídají pánbíčkáři na satanistovy otázky. Proč ale máme dál považovat tyto touhy za něco hanebného, co je třeba potlačovat, když sami přiznáváte, že jsou přirozené? kontruje satanista. Co když si pravověrní pánbíčkáři nedokázali před příchodem satanistů vymyslet náboženství, jež by přinášelo potěšení, a proto ho tak trochu považují za kyselé hrozny, a kdybychom znali pravdu, není to náhodou tak, že by si také chtěli v životě užít trochu potěšení, ale ze strachu, že by mohli ztratit tvář, to nepřiznají? A co když se třeba bojí, že až by lidé uslyšeli o satanismu, řekli by si: To je něco pro mé proč bych se měl dál držet náboženství, které mě zatracuje za všechno, co dělám, i když na tom ve skutečnosti není nic špatného? Satanista má pocit, že je to víc než možné.
Existuje samozřejmě daleko více důkazů, že stará náboženství den ze dne ruší další ze svých absurdních omezení. Jestliže je celé náboženství založeno na odříkání místo na oddávání se rozkoši (jak by správně mělo být), po revizi, jež by vyšla vstříc současným potřebám člověka, by z něj moc nezbylo. Proč tedy ztrácet čas kupováním ovsa pro chcíplého koně?
Heslem satanismu je: namísto odříkání... ODDÁVÁNÍ SE ROZKOŠI ... ALE - v žádném případě nejde o nutkání.
O VOLBĚ LIDSKÉ OBĚTI
Cílem obětního rituálu je vložit energii, obsaženou v krvi čerstvě zabité oběti do atmosféry obklopující magické úkony a zvětšit tím čarodějovy šance na úspěch.
Jelikož krev představuje životní sílu, bílý čaroděj předpokládá, že neexistuje lepší možnost jak uspokojit bohy nebo démony, než jim předložit přiměřené množství této tekutiny. Dejte si tuto logiku dohromady se skutečností, že umírající tvor vylučuje nadbytek adrenalinu a jiné biochemické energie, a vyjde vám těžko překonatelné spojení.
Bílý magik, vědom si důsledků vyplývajících ze zabití lidské bytosti, samozřejmě používá při svých obřadech ptáky nebo jiné nižší tvory. Zdá se, že tito pokrytečtí darebáci nemají žádné pocity viny, když místo lidského života zmaří život jiné bytosti.
Pokud má být čaroděj hoden svého jména, je jisté, že by měl být schopen uvolnit potřebnou sílu ze svého vlastního těla, místo aby ji odebíral nevinné oběti proti její vůli!
Proti předpokladům všech tradičních magických teorií nedochází k uvolňování této síly prolitím krve, ale při smrtelné agónii živého tvora. Toto vybití bioelektrické energie je stejný fenomén, k jakému dochází při každém výrazném zvýšení emocí, jako např.: orgasmus, slepá zuřivost, smrtelná hrůza, sžíravý smutek ... Orgasmus a slepá zuřivost patří mezi emoce, které si můžeme přivodit vlastní vůlí. Smutek stojí těsně na třetím místě. Když si připomeneme, že dvě z těchto nejsnáze dosažitelných emocí byly pánbíčkáři vpáleny do lidského podvědomí jako hříšné, není divu, že bílý magik, který se úmorně plahočí s mlýnským kamenem pocitu viny, se jim vyhýbá.
Neuvěřitelné stupidní a absurdní potřeba zabít nevinné stvoření v okamžiku vyvrcholení rituálu zjevně představovala pro dřívější čaroděje menší zlo, když bylo zapotřebí uvolnit energii. Tito ubozí blázni pronásledovaní výčitkami svědomí, kteří si říkali čarodějnice a čarodějové, raději uťali hlavu koze nebo kuřeti a využili jejich smrtelné agónie, než by projevili rouhačskou odvahu masturbovat přímo před očima Jehovy, o němž tvrdí, že ho popírají! Jediný způsob, jak se tito mystičtí zbabělci dokáží rituálně vybít, je pomocí smrtelné agónie někoho jiného (ve skutečnosti zprostředkovaně své vlastní), nikoli prostřednictvím sily rozkoše, která je zdrojem života! Ti, kteří kráčí po stezce řádnosti, jsou ve skutečnosti studení a mrtví! Není divu, že tito komičtí vřídci mystické moudrosti musí stát v ochranném kruhu a zaklínat síly zla, aby se ochránili - JEDINÝ POŘÁDNÝ ORGASMUS BY JE NEJSPÍŠ ZABIL!
Užívání lidské oběti při satanském rituálu neznamená, že oběť je zabita k uchlácholení bohů. Oběť je symbolicky zničena působením kouzel nebo kletby, jež vedou k fyzické, mentální nebo emoční likvidaci oběti, kterou nelze přičítat přímému působení čaroděje.
Satanista by sáhl k lidské oběti pouze tehdy, pokud by sloužila dvěma účelům: za prvé aby se při uvržení kletby vybila magikova zloba a za druhé, a to je ještě důležitější, aby se zbavil odporného jedince, který si to zaslouží.
Satanista by za žádných okolností neobětoval zvíře nebo malé dítě! Po staletí propagandisté stezky ctnosti žvanili o údajných obětních obřadech, při kterých diabolikové vlastníma rukama zabíjeli malé děti a svůdné panny. Dalo by se čekat, že každý, kdo čte nebo slyší tyto ohavné zprávy, by se zajímal, jestli jsou autentické, a uvědomil si, že nepocházejí z objektivního zdroje. Ale stejně jako u ostatních svatých lží, jež byly bez výhrad přijímány, i tato falešná představa o modu operandi satanistů přetrvává až do dnešních dnů.
Existují závažné a logické důvody, proč satanisté nemohou provádět oběti. Člověk jakožto zvíře je pro satanistu božstvem. Nejčistší forma pozemské existence spočívá v tělech zvířat a dětí, které ještě nejsou dost staré, aby popíraly své přirozené touhy. Vidí věci tak, jak je dospělý nikdy vidět nemůže. Satanista je proto považuje za posvátné, a ví, že od těchto přirozených kouzelníků světa se může mnohému přiučit.
Satanista si je vědom všeobecného zvyku stoupenců Agarthi - zabíjet boha. Ježto jsou bohové vždy stvořeni k obrazu člověka - a průměrný člověk nenávidí to, co v sobě vidí - musí dojít k nevyhnutelnému: k obětování boha, který představuje člověka samého. Satanista nepociťuje nenávist ani k sobě, ani k bohům, jež si zvolil, a nemá sebemenší touhu ničit sebe nebo cokoliv, co představuje! Z tohoto důvodu by nikdy nemohl záměrně ublížit zvířeti nebo dítěti.
Nabízí se tedy otázka Kdo by tedy měl být považován za vhodnou lidskou oběť a kdo je oprávněn učinit takové rozhodnutí? Odpověď je brutálně prostá. Každý, kdo vám nespravedlivě ublížil - ten, kdo si dal záležet, aby vám provedl něco špatného nebo aby úmyslné vyvolával problémy a působil utrpení vám nebo vašim drahým. Krátce řečeno člověk, který si svými činy říká o prokletí.
Když někdo svým trestuhodným jednáním si vyložené říká o likvidaci, je vaší morální povinností jeho přání vyslyšet. Člověk, který si nenechá ujít jedinou příležitost, aby si do někoho rýpl, bývá často mylně označován jako sadista. Ve skutečnosti je tento člověk zmatený masochista, který pracuje k vlastní zkáze. Důvod, proč vás někdo mrzce napadne, spočívá v tom, že se bojí vás nebo toho, co představujete, eventuálně mu vadí vaše štěstí. Když na něj sešlete kletbu, je slabý, nejistý, pohybuje se na mimořádně nejisté půdě, a představuje ideální lidskou oběť.
Když si uvědomíte, jak nešťastný člověk to ve skutečnosti je, někdy byste klidně přehlédli provinění oběti vaší kletby. Není ale už tak snadné zjistit, co všechno váš protivník napáchal, a napravit, co pokazil.
Ideální oběť sice může být emočně nejistá, ale přesto může ve své zakomplexovanosti intrikami těžce narušit váš klid nebo poškodit vaši dobrou pověst. Duševní nemoc, nervové zhroucení, maladaptivita, úzkostné neurózy, rozbité domovy, sourozenecká rivalita, atd., atd., do nekonečna sloužily jako vhodné výmluvy pro mrzké a bezohledné činy. Každý, kdo tvrdí, že se musíme snažit pochopit ty, kdo dělají peklo ze života lidem, kteří si trápení nezaslouží, je sám podporuje a napomáhá sociální rakovině! Obhájci těchto prašivých ovcí si zasluhují všechny ohavnosti, které jim jejich svěřenci provedou.
Vzteklí psi jsou utráceni, a přitom potřebují pomoc daleko víc než člověk, který klidně řádí s pěnou u úst, když ví, že mu to projde! Je snadné říci A co má být? - tihle lidé jsou zakomplexovaní, takže mi nemůžou ublížit. To na věci nic nemění - kdyby měli příležitost, zničili by vás!
Proto máte naprosté právo je (symbolicky) zničit, a pokud vaše kletba způsobí jejich skutečnou zkázu, radujte se, že jste pomohli zbavit svět jednoho škůdce! Pokud váš úspěch nebo štěstí někomu vadí - nic mu nedlužíte! Zaslouží si být rozšlápnut! KDYBY LIDÉ MUSELI NÉST DŮSLEDKY SVÝCH ČINU, DŮKLADNÉ BY SI ROZMYSLELI, CO DĚLAJÍ!
NAPLNĚNÍ EGA JAKO CESTA K POSMRTNÉMU ŽIVOTU
Člověk si uvědomuje, že jednou zemře. Zvířata poznají, že se blíží smrt, ale teprve když je jistá, uvědomuje si zvíře blížící se odchod z tohoto světa. I tak ale neví přesně, co s sebou umírání přináší. Často se poukazuje na skutečnost, že zvířata přijímají smrt důstojně, beze strachu či odporu. Je to krásná představa, ale je tomu tak pouze v případech, kdy zvíře ví, že smrt je nevyhnutelná.
Pokud je zvíře nemocné či raněné, bude bojovat o život ze všech zbývajících sil. Kdyby člověk nebyl tak vysoce vyvinutý, právě tato neotřesitelná vůle k životu by mu dodala bojovného ducha potřebného k přežití.
Je známou skutečností, že mnoho lidí umírá prostě proto, že to vzdají a už je jim všechno jedno. Pokud je někdo vážně nemocen a nemá naději na uzdravení, dá se to pochopit. Často ale tomu tak není. Člověk zlenivěl. Naučil se přijímat snadná východiska. Dokonce i sebevražda se ve srovnání s jinými hříchy stala pro mnoho lidí menším zlem. Za to může výhradně náboženství.
Většina náboženství vydává smrt za velké duchovní probuzení, na něž se celý život připravujeme. Tato představa se velice zamlouvá těm, kdo nejsou se svým životem spokojeni; ale pro ty, kdo zažili všechny radosti života, se smrt pojí s velkými obavami. Tak to má být. Právě tato žízeň po životě umožňuje, aby vitální jedinec žil dál, i po nevyhnutelné smrti své tělesné schránky.
Historie ukazuje, že lidé, kteří položili své životy za nějaký ideál, byli za své mučednictví zbožněni. Pánbíčkáři a političtí vůdci vždy projevovali při vymýšlení plánů pěknou mazanost. Vyzdvižením zářného příkladu mučedníka se vyhnou zdravé námitce, že záměrné sebezničení odporuje veškeré živočišné logice. Mučednictví a neosobní heroismus si satanista nespojuje s morálními kvalitami, ale s hloupostí. To samozřejmě neplatí v situacích, kdy jde o bezpečnost milované osoby. Položit život za něco tak neosobního, jako je politická či náboženská idea, je masochismus non plus ultra.
Život je jediná ohromná rozkoš, smrt je absolutní odříkání. Tomu, komu přináší pozemská existence uspokojení, musí život připadat jako jedna velká oslava, a z fajn večírku nikdo neodchází rád. Z téhož důvodu se člověk, kterého baví žít, nevdá ochotné života za příslib posmrtné existence, o níž neví nic.
Východní mystická náboženství učí lidi, aby ukáznili jakoukoli vědomou touhu po úspěchu, a mohli se rozplynout v univerzálním kosmickém vědomí. Učí je dělat vše, aby se vyhnuli zdravému sebeuspokojení a upřímné hrdosti na pozemské úspěchy.
Je zajímavé si povšimnout, že tomuto druhu víry se daří tam, kde materiální zisky jsou téměř nedostupné. Proto musí převažovat takové náboženské přesvědčení, které chválí své stoupence, že odmítají materiální statky a vyhýbají se takovým kategoriím, jež přikládají určitý význam materiálním úspěchům. Tímto způsobem lze lidi pacifikovat natolik, aby přijali svůj úděl, i kdyby byl sebetěžší.
Satanismus označuje věci pravými jmény. Kdyby nebylo označování málokdo by v životě vůbec něčemu rozuměl, nepřikládal by mu žádný význam. Význam si vynucuje uznání, a to chce každý, zejména východní mystik, když se snaží kdekoho přesvědčit, že dokáže déle meditovat nebo vydrží větší strádání a bolest než jeho kolega.
Východní filozofie hlásají rozplynutí člověkova ega ještě dříve, než stačí zhřešit. Satanista si nedokáže představit ego, jež by vědomě zvolilo popření sebe sama.
V zemích, kde filozofie, která učí popření ega, slouží jako šidítko pro ty, kdo se nevzpírají chudobě, pochopitelně splňuje svůj účel - přinejmenším pro ty, kdo jsou u moci a pro něž je nespokojenost poddaných nežádoucí. Ale každému, kdo má možnost dosáhnout hmotných statků, musí připadat jako bláznovství, když si někdo dobrovolně zvolí toto náboženství.
Východní mystik pevně věří v reinkarnaci. Člověku, který nemá v tomto životě prakticky nic, musí možnost, že byl v minulém životě králem nebo jím teprve bude, připadat velice přitažlivá a uspokojuje jeho potřebu sebeúcty. Pokud nemá v tomto životě nic, na co by mohl být hrdý, může se utěšovat myšlenkou, ze jsou tu ještě budoucí životy. Vyznavače reinkarnace nenapadne, že pokud jeho otec, děd a praděd atd. připravovali svou příchylností k téže víře a etice dobrou karmu - proč tedy žije v nouzi a ne jako maharádža?
Víra v reinkarnaci skýtá svět plný fantazie, v němž může člověk najít vhodnou cestu k vyjádření ega a současně tvrdit, že se jeho ego rozplynulo. To je zdůrazněno rolemi, které si lidé v minulých či budoucích životech vybírají.
Vyznavači reinkarnace si ne vždy vybírají vzorné role. Úctyhodní a konzervativně založení lidé si často zvolí výstředního ničemu nebo gangstera, a tak naplní své alter ego. Nebo žena vysokého společenského postavení si může za svůj charakter v minulém životě vybrat děvku či známou kurtizánu.
Pokud by byli lidé schopni zbavit se stigmatu, které se pojí s naplněním ega, nepotřebovali by sebeklamné hry, jako je víra v reinkarnaci, jež je prostředkem k uspokojení přirozené touhy po naplnění ega.
Satanista věří v plné uspokojení potřeb svého ega. Satanismus je ve skutečnosti jediné náboženství, jež obhajuje posilováni a povzbuzování ega. Pouze ten, kdo má dostatečně naplněné ego, si může dovolit být laskavý a zdvořilý vůči ostatním, aniž by se přitom otupoval o sebeúctu. Obecně je chvastoun považován za člověka s přebujelým egem, jeho chvástání však ve skutečnosti pramení z potřeby uspokojit zbídačelé ego.
Poslušnost svých stoupenců si pánbíčkáři vynucovali potlačováním jejich ega. Děsivost svého boha si pojistili tím, že vyvolávali ve svých příznivcích pocity méněcennosti. Satanismus své přívržence vybízí k rozvinutí dobrého a silného ega, neboť jim poskytne sebeúctu, tolik potřebnou ke spokojené existenci v tomto životě.
Pokud byl někdo během života dostatečné vitální a až do konce bojoval o svou existenci, je to pravé jeho ego, jež odmítne zemřít, přestože tělo, v němž sídlilo, již propadlo zániku. Malé děti si zaslouží obdiv pro svůj elán a nadšení životem. Vidíme to na příkladu děcka, které odmítá jít do postele, když se zrovna děje něco vzrušujícího, a když ho uloží do postele, potají vyklouzne a seběhne po schodech, a nakukuje za závěsem, co se děje. Tato dětská vitalita satanistovi dovolí nahlížet za závěs temnot a smrti a zůstat zde na Zemi.
Satanské náboženství nepodporuje sebeobětování. Pokud smrt nepřijde jako úleva vzhledem k mimořádným okolnostem, jež činí ukončení života vítaným osvobozením od nesnesitelné existence, satanské náboženství sebevraždu rozhodně neschvaluje.
Náboženští mučedníci si vzali život, ale ne proto, že by pro ně byl nesnesitelný, nýbrž proto, aby něj vyšší oběť učinili nástrojem šíření víry. Musíme tedy předpokládat, že pokud je sebevražda spáchána pro dobro církve, je promíjena a dokonce doporučována - přestože jejich písma ji označují za hřích - neboť náboženští mučedníci byli v minulosti vždy uctíváni jako bozi.
Je zvláštní, že jediný případ, kdy jiná náboženství považují sebevraždu za hřích, je tehdy, pokud přinese úlevu.
NÁBOŽENSKÉ SVÁTKY
V satanském náboženství je největším ze všech svátků den vašeho narození. Je to v přímém protikladu k nejsvatějším dnům ostatních náboženství, jež uctívají konkrétního antropomorfního boha stvořeného k vlastní podobě, čímž naznačují, že ego není úplně pohřbeno.
Satanista si říká: Proč tedy nejste skutečně upřímní, a pokud utváříte boha podle své podoby, proč jím nejste vy sami? Každý člověk se může prohlásit bohem, když chce. Své narozeniny proto satanista slaví jako nejdůležitější svátek roku. Konec konců máte větší radost z toho, že jste se narodili, nebo se víc radujete z narození někoho, koho jste nikdy ani neviděli? Pomineme-li náboženské svátky, proč máme narozeninám prezidenta nebo historickému datu projevovat větší úctu než dni, kdy jsme byli přivedeni na tento svět, nejkrásnější ze všech?
Navzdory skutečnosti, že někteří z nás možná nebyli chtěni nebo přinejmenším plánováni, a bez ohledu na mínění druhých jsme rádi, že jsme zde! Za to, že jste, byste se měli poplácat po zádech, koupit si, co se vám zachce, zacházet se sebou jako s králem (nebo bohem), jímž také jste a vůbec byste své narozeniny měli slavit s co největší pompou a obřadností.
Vedle vlastních narozenin jsou dalšími významnými satanskými svátky Valpuržina noc a předvečer Všech svatých (angl. Halloween).
Sv. Valpurgis - nebo Walpurga či Walburga, podle doby a místa, o nichž je řeč - se narodila v Sussexu koncem sedmého nebo počátkem osmého století, byla vychována ve Winbumu v hrabství Dorset, kde po vstupu do kláštera zůstala dvacet sedm let. Poté se spolu s jinými jeptiškami na naléhání svého strýce, Sv. Bonifáce a svého bratra, Sv. Vilibalda, vydala do Německa, aby tam zakládala kláštery. Nejdříve se usadila v Bischofsheimu v mainzské diecézi, a o dva roky později (754 n.l.) se stala abatyší benediktinského ženského kláštera v bavorském Heidenheimu, v eichstadtské diecézi bratra Vilibalda, kde její další bratr, Vinebald byl v té době ustaven představeným mužského kláštera. Po Vinebaldově smrti v roce 760 se ji podařilo dostat se na jeho místo, a dohled nad oběma kláštery si podržela až do smrti, 25. února 779. Její ostatky byly přeneseny do Eichstadtu, kde byly uloženy do skalní dutiny, z níž začal prýštit živičný olej, později známý jako Valpuržin olej, o němž se věřilo, že má zázračné léčivé účinky. Z jeskyně se stalo poutní místo, a byl zde postaven velkolepý kostel. Její jméno je připomínáno při různých příležitostech, hlavně však l. května, protože její svátek nahradil původní pohanské oslavy. Je s podivem, kolik cirátů bylo nutno nadělat, aby bylo možno přimhouřit oko nad přetrváváním nejdůležitějšího pohanského svátku roku - nádherného vyvrcholení jarní rovnodennosti!
Předvečer prvního máje byl uctíván jako noc, kdy se zjevují všichni démoni, duchové, džinové a víly a divoce se veselí. Tálo oslava symbolizuje radost z jarní rovnodennosti.
Halloween - neboli předvečer svátku všech svatých - připadá na 31. říjen nebo l. listopad. Původně byl tento den jedním z velkých ohňových svátků v Británii za dob Druidů. Ve Skotsku se pojil s dobou, kdy duchové zemřelých, démoni, čarodějnice a čarodějové jsou neobyčejné aktivní a mají příhodné podmínky. Paradoxně byl také nocí, kdy mladí lidé prováděli magické rituály, aby poznali své budoucí partnery v manželství. Mladí z vesnice se bavili veselicemi a smyslnými radovánkami, ale starší lidé si spíše dávali pozor, aby uchránili své domovy před zlými duchy, čarodějnicemi a démony, kteří měli tu noc výjimečnou moc.
Slunovraty a rovnodennosti se také slaví jako svátky, neboť zvěstují první den nového období. Rozdíl mezi slunovratem a rovnodenností je pouze sémantický, a spočívá ve vymezení vztahů mezi Sluncem. Měsícem a stálicemi. Slunovrat se vztahuje k létu a zimě, rovnodennost patří k jaru a podzimu. Letní slunovrat je v červnu, zimní v prosinci. Jarní rovnodennost nastává v březnu, podzimní v září. Slunovraty i rovnodennosti se v závislosti na lunárním cyklu pohybují rok od roku v rozmezí jednoho dvou dnů, ale obvykle připadají na 21. nebo 22. den měsíce. Pět až šest týdnů po těchto dnech se slaví legendární satanské orgie.
ČERNÁ MŠE
Žádný jiný atribut nebyl tolik spojován se satanismem jako černá mše. Tvrzení, že nejrouhavější ze všech náboženských obřadů není nic jiného než literární výmysl, je samozřejmé třeba upřesnit - ale nic nemůže být blíž pravdě, než toto tvrzení.
Rozšířená představa o černé mši je asi taková: exkomunikovaný kněz stojí před oltářem, tvořeným nahou ženou s široce roztaženýma nohama a rukama a rozevřenou vagínou. V každé ruce drží černou svíci vyrobenou z tuku nepokřtěných dětí, na břiše má kalich naplněný močí prostitutky (nebo krví). Nad oltářem visí obrácený kříž. Trojúhelníkové hostie z mouky smíšené s námelem nebo z načerněného turínu jsou jedna za druhou žehnány tak, že je kněz střídavě vkládá dovnitř a opět vyjímá ze stydkých pysků ženy-oltáře. Po invokaci Satana a rozličných démonů prý následuje množství modliteb a žalmů, zpívaných pozpátku nebo prokládaných obscenitami...přičemž vše je provozováno v ochranném pentagramu, narýsovaném na podlaze. Pokud se Ďábel zjeví, má obvykle podobu chtivého muže s černou kozlí hlavou.
Pak následuje všehochuť bičování, pálení modlitebních knih, cunnilingu, felace a všeobecné líbání zadku - vše za doprovodu oplzlého přednesu z Bible svaté a hlasitého plivání hlenu na kříž. Pokud se naskytne možnost zavraždit během rituálu malé děcko, tím lépe; jak jistě každý ví, je to oblíbená zábava satanistů!
Pokud ve vás toto líčení vyvolává odpor, je snadné pochopit, proč zprávy o černé mši úspěšně pomáhají církvi udržet její oddané ovečky.
Žádný slušný člověk, když slyší o takovém rouhání se nemůže nepřidat na stranu inkvizitorů. Církevní propagandisté odvedli dobrou práci, když svého času uvědomovali veřejnost o odporných kacířských skutcích pohanů, katarů, bogomilů, templářů a dalších, které bylo třeba za jejich dualistickou filozofii a někdy i satanskou logiku vyhladit.
Příběhy o nepokřtěných dětech, které satanisté ukradli, aby je použili při mši, nebyly pouze účinnými propagandistickými tahy, ale zároveň zajišťovaly církvi stálý zdroj příjmů v podobě poplatků za křest. Každá křesťanská matka, když slyšela o těchto diabolických únosech, nechala své dítě co nejrychleji pokřtít.
Každý spisovatel či umělec s lascivními sklony mohl dál průchod nejoplzlejším představám v zobrazeni činnosti kacířů, což jen ukazuje na další stránku lidské povahy. Cenzor, který zkoumá veškerou pornografii, aby poznal, před čím varovat ostatní, je moderní obdobou středověkého kronikáře nemravných skutků satanistů a samozřejmě jeho moderního novinářského protějšku. Existuje domněnka, že nejúplnější knihovna pornografie na světě patří Vatikánu.
V líbání Ďáblovy zadnice během tradiční černé mše snadno poznáme předchůdce moderního výrazu pro ty, kdo chtějí dosáhnout hmotných zisků lichocením něčímu egu. Jelikož všechny satanské obřady směřovaly k reálným a hmotným cílům, oscularum infame (polibek hanby) byl považován za symbolický předpoklad dosažení spíše hmotného než duchovního úspěchu.
Obvykle se předpokládá, že satanský obřad či ritus se vždy jmenuje černá mše. Černá mše není magickým obřadem provozovaným satanisty. Satanista by černou mši použil pouze jako jistý druh psychodramatu. Z černé mše ještě nevyplývá, že její účastníci patří k satanistům. Černá mše je v podstatě parodií římsko-katolické bohoslužby, ale lze ji volně použít k zesměšnění libovolného náboženského obřadu.
Pro satanistu je černá mše se svým rouháním se ortodoxním rituálům pouhou zbytečností. Bohoslužby všech uznávaných náboženství jsou již samy o sobě parodiemi starých rituálů, prováděných uctívači Země a těla. Ve snaze odsexualizovat a odlidštit pohanské náboženské představy, noví mužové duchovní víry nalakovali vše poctivé, co se za rituály skrývalo, narůžovo, a učinili z nich neslané nemastné eufemismy, dnes považované za pravou mši. I kdyby satanista každou noc provozoval černou mši, nevyšla by z toho taková parodie, jako u oddaného věřícího, který sám nevědomky navštěvuje černou mši - karikaturu poctivých a emočně zdravých rituálů pohanského dávnověku.
Každý obřad považovaný za černou mši musí účinně šokovat a pobuřovat, jelikož se zdá, že je to měřítkem jeho úspěchu. Ve středověku šokovalo rouhání proti církvi svaté. Dnes již církev nepředstavuje onu hrůznou moc jako za dob inkvizice. Tradiční černá mše proto není pobuřujícím spektáklem pro diletantského či odpadlého kněze jako dříve. Pokud si satanista přeje vytvořit rituál, který by se rouhal proti etablované instituci a zároveň sloužil jako psychodrama, musí pečlivě volit fenomén, jehož parodování není zrovna v módě. Tak se mu skutečné podaří nakopnout posvátnou krávu.
Černá mše by se dnes měla skládat z rouhání proti posvátným tématům, jako je východní mysticismus, psychiatrie, psychedelické hnutí, ultraliberalismus, atd. Bylo by dobré zastávat se patriotismu, plivat na drogy a jejich duchovní vůdce, nekulturní radikály uctívat jako bohy, a dekadenci církevní teologie by se dokonce mohlo dostat satanské pochvaly.
V dichotomii, nutné k formování obecně rozšířených představ, byl satanský mág vždy katalyzátorem, a v tomto případe může obřad, provedený ve stylu černá mše, sloužil dalekosáhlému magickému účelu.
V roce 1666 se ve Francii staly velmi zajímavé věci. Po smrti Francoise Mansarta, architekta různoběžníku, jehož geometrie se měla stát prototypem strašidelného domu, byl na základě jeho plánů vystavěn versailleský palác. Poslední z okouzlujících kněžek Satanových, Jeanne-Marie Bouvierová (Madame Guyon), byla zastíněna mazanou oportunistkou a otrlou obchodnicí jménem Catherine Deshayesová, jinak též známou jako La Voisin. Tato bývalá kosmetička nalezla při fušování do potratů a opatrování účinných léků dámám, toužících zbavit se nežádoucích manželů či milenců v odpudivých a senzačních popisech messes noir ono pověstnou náhlou inspiraci.
Můžeme s jistotou říci, že rok 1666 byl datem konání první komerční černé mše! V oblasti jižně od St. Denis, dnešní La Garenne. La Voisin zakoupila rozlehlý dům obehnaný zdí. Vybavila ho lékárnou, laboratořemi a ... kaplí. Brzy se pro smetánku a méně významné diletanty stalo společenskou nutností účastnit se přesně toho druhu obřadu, který byl v této kapitole již zmíněn. Organizovaný podvod, páchaný při těchto obřadech se navždy zapsal do historie jako pravá černá mše.
Když byla La Voisin 13. března 1678 zatčena (mimochodem v kostele Blahoslavené Panny Marie), kostky již byly vrženy. Hnusné činy La Voisin pošpinily majestát satanismu na mnoho let.
Móda satanismu jako zábavy se znovu objevila v Anglii v polovině 18. století, kdy vznikl Rád medmenhamských františkánů Sira Francise Dashwooda, známý též jako Klub pekelného ohně. Sir Francie zavrhl krev, vraždění a svíce z tuku malých dětí, používané při mších v minulém století, a podařilo se mu odehrát rituály plné příjemně oplzlé zábavy, čímž poskytl mnoha vůdčím osobnostem své doby barvitou a neškodnou formu psychodramatu. Zajímavou vedlejší aktivitou Sira Francise, sloužící jako vodítko k orientaci Klubu pekelného ohně, byla skupina zvaná Klub diletantů, kterou také založil.
Devatenácté století přineslo očištění satanismu v chabých pokusech bílých magiků provozovat černou magii. Pro satanismus to bylo paradoxní období, kdy spisovatelé jako Baudelaire či Huysmans vypadali, navzdory zjevné posedlosti zlem, jako docela příjemní chlapíci. Ďábel předvedl veřejnosti svou luciferskou osobnost, a postupně se z něj stávalo něco jako ozdoba salónů. Byla to doba expertům černé umění, jako byl Eliphas Levi. a nespočet hypnotických médií, která se svými pečlivě spoutanými duchy a démony také úspěšně svázala myšlení mnoha lidí, kteří si dodnes říkají parapsychologové!
Pokud jde o satanismus, nejvíc se mu blížily neopohanské rity, provozované Hermetickým řádem Zlatého úsvitu, který vedl MacGregor Mather, později Řádem stříbrné hvězdy (A A - Argentinum Astrum) Aleistera Crowleyho a Řádem východních templářů (O.T.O.)(Ordo Templi Orientis Crowleyova parodie německé sekly stejného jména, původně založené v roce 1902 a praktikující některé z principů popisovaných v této knize.), které paranoidně popíraly jakoukoli spojitost se satanismem, přestože se Crowley stylizoval do podoby apokalyptické bestie. Vedle psaní docela roztomilé poezie a povrchního blábolení o magickém haraburdí strávil Crowley většinu času, když zrovna nelezl po horách, jako pozér par excellence a nelitoval námahy, aby ze sebe udělal zpustlíka.
Podobně jako jeho současník, duchovní (?) Montague Summers. Crowley zjevně strávil velkou část svého života ironickými poťouchlostmi, ale jeho stoupenci jsou dnes nějakým záhadným způsobem schopni rozluštit esoterické významy v každém jeho slově.
Souběžně s těmito společnostmi vždy existovaly sexuální kluby, kterým satanismus sloužil jako záminka - což přetrvává dodnes, k velké radosti novinářů píšících pro bulvární plátky.
Může se zdát, že se černá mše vyvinula z pouhého literárního výmyslu církve do podoby zvrácené komerční atrakce nebo psychodramatu pro diletanty a obrazoborce, k esu v rukávu populárních médií...kde je tedy její místo v kontextu skutečného satanismu? A kdo provozoval satanskou magii před rokem 1666?
Odpovědí na tuto hádanku je další záhada. Praktikuje člověk považovaný za satanistu skutečně satanismus v pravém smyslu, nebo se tak na něj spíše pohlíží očima pánbíčkářských tvůrců veřejného mínění? Již mnohokrát bylo řečeno, a právem, že všechny knihy o Ďáblu byly napsány Božími agenty. Proto je celkem snadné pochopit, jak tito teologové stvořili jistou odrůdu uctívačů ďábla. Zlý člověk dřívějších dob nemusí ještě nutně praktikovat pravý satanismus. Ani není živoucím ztělesněním živlu nevázané pýchy či vznešenosti vlastního ega, která dala postpohanskému světu definici zla, vytvořenou kněžími. Je spíše vedlejším produktem pozdější a mnohem důmyslnější propagandy.
Pseudosatanista se vždy objevoval v moderních dějinách s černou mší různého stupně rouhavosti, ale pravého satanistu není tak snadné poznat.
Bylo by příliš zjednodušující tvrdit, že každý úspěšný muž či žena na Zemi jsou, aniž o tom ví, praktikujícími satanisty. Touha po světském úspěchu, a jednání z ní vyplývající, jsou přirozené pro svatého Petra důvodem, aby ukázal palcem k zemi. Pokud je přijetí boháče do nebe tak obtížné jako protáhnout velblouda uchem jehly, pokud je láska k penězům kořenem všeho zla, musíme přinejmenším předpokládat, že nejmocnější mužové na Zemi jsou největší satanisté. To platí pro finančníky, průmyslníky, papeže, básníky, diktátory a všechny možné tvůrce veřejného mínění a generály velící běhu světa.
Občas se díky úniku informaci ukáže, že nejzáhadnější muži a ženy na Zemi dělali do černých umění. Samozřejmě jsou odhalováni jako tajemné postavy dějin. Jména jako Rasputin, Zacharov, Cagliostro, Rosenberg a jim podobní jsou spojovacími články - stopami, tak říkajíc. Satanova skutečného obrazu... odkazu, který přesahuje etnické, rasové a ekonomické rozdíly i dočasné ideologie. Zemi vždy vládl satanista... a vždy bude, ať už ponese jakékoli jméno.
Jedna věc zůstává jistá: zásadami, filozofií a praktikami vyjevenými na těchto stránkách se řídí ti, kteří dosáhli na Zemi největší moci a sebeuplatnění. Stejně jako dříve, i dnes sídlí v tajných myšlenkách všech mužů a žen, vybavených zdravým a nezkaleným mozkem, potenciální možnost stát se satanistou. Znamení rohů teď promluví spíše k většině než menšině; magik se zjeví, aby mohl být poznán.
kniha Beliavelova - Země - Vláda nad Zemí
Největší přitažlivost magie nespočívá v jejím použití, ale v jejích esoterických zákrutech. Příchuť tajemna, které tak těžce halí provozování černých umění, byla podporována, ať již dobrovolně či z neznalosti těmi, kdo rádi prohlašují, že jsou největšími znalci těchto věcí. Je-li nejkratší spojnicí mezi dvěma body přímka, pak by z uznávaných okultistu byli dobří stavitelé bludišť. Základní principy obřadné magie byly tak dlouho odsunovány mezi neustále přebírané zlomky scholastického mysticismu, až se adept čarodějnictví stal obětí matení, jehož se on pak sám dopouštěl na jiných! Jako analogii lze uvést příklad studenta aplikované psychologie, který navzdory tomu, že o věci ví všechno, nedokáže navázat přátelství.
K čemu je dobré studium klamu, pokud v ne nevěří všichni? Mnoho lidí samozřejmě podvodům věří, ale stále JEDNÁ podle přirozených zákonu. Na této premise je založena satanská magie. Držíte v ruce příručku - základní text o materialistické magii. Je to satanská obdoba čítanky pro prvňáčky.
Belial znamená bez pána, a symbolizuje skutečnou nezávislost, soběstačnost a osobní úspěch. Belial představuje živel země a najdeme v něm magii, která stojí oběma nohama pevně na zemi - pravé, nefalšované, magické postupy - žádné otřepané mystické fráze, postrádající objektivní logiku. Neváhejte! Zde jsou základní fakta!
TEORIE A PRAXE SATANSKÉ MAGIE
(Definice a cíle)
Definice magie, používaná v této knize zní; Změny situací či jevu v souladu s naším přáním, jež by při užití běžně přijímaných metod zůstaly nezměněny. Tím nepochybně vzniká značný prostor pro osobní interpretaci. Někdo možná namítne, že tyto návody a procedury nejsou ničím jiným než aplikovanou psychologií či vědeckým faktem, oděnými do magické terminologie - dokud v textu nenarazí na pasáž, jež se nezakládá na žádných známých vědeckých faktech. Právě z tohoto důvodu jsme se nesnažili omezovat uváděné výklady zavedenou nomenklaturou. Magie není nikdy vědecky zcela vysvětlitelná, zato veda byla v určitých obdobích za magii považována.
Mezi bílou a černou magií není žádný rozdíl kromě nafoukaného pokrytectví, morální nadutosti poznamenané pocitem viny a faktu, že bílý magik klame sám sebe. V klasické náboženské tradici je bílá magie provozována s altruistickými, dobrými úmysly. Černá magie naopak slouží k obohacování, zvětšování osobní moci a ke zlým účelům. Nikdo na Zemi se ještě nevěnoval studiu okultismu, metafyziky, jógy a dalších dobrých koncepcí, aniž by tím sledoval uspokojení vlastního ega a získání osobní moci. Někteří lidé proste raději nosí žíněné košile, a jiní dávají přednost sametu či hedvábí. Co přináší jednomu rozkoš, znamená pro druhého bolest, a totéž platil pro dobro a zlo. Každý adept čarodějnictví je přesvědčen, že on jedná správně.
V rámci magie rozeznáváme dvě kategorie: rituální neboli obřadní, a nerituální čili manipulativní. Rituální magie spočívá v provádění formálního obřadu, který se alespoň částečně odehrává na místě zvlášť k tomu určeném a ve stanovenou dobu. Jejím hlavním účelem je získat adrenální energii, která by se jinak ztratila, a další emočně vyvolanou energii a přeměnit je v dynamicky přenosnou sílu. Nejde o intelektuální, nýbrž o čistě emoční akt. Jakákoliv intelektuální aktivita musí proběhnout před obřadem, nikoli při něm. Tento druh magie je někdy označován jako VETŠÍ MAGIE.
Nerituální čili manipulativní magie, zvaná též MENŠÍ MAGIE jsou vlastně triky, prováděné s pomocí různých nástrojů a připravených situací, které mohou při šikovné manipulaci vyvolat změnu v souladu s naši vůlí. V dřívějších dobách se této magii říkalo kouzla, cáry a uhranutí.
Většina obětí čarodějnických procesu vůbec nebyly čarodějnice. Často se jednalo o potrhlé staré ženy, které byly buďto senilní nebo se vymykaly konvencím. Dalšími obětmi bývaly výjimečně přitažlivé ženy, které odmítaly nabídky mocných mužů. Skutečné čarodějnice stály před tribunálem nebo na popravišti jen zřídka, jelikož byly zběhlé v umění svádět, takže dokázaly okouzlit muže a zachránit .si život. Většina pravých čarodějnic spala s inkvizitory. Zde je třeba hledat původ výrazu osobní kouzlo. Základním kapitálem moderní čarodějnice je schopnost okouzlit či využít svého půvabu. Slovo fascinace má také okultní původ, vztahovalo se totiž k uhranutí. Upoutat něčí pohled, jinými slovy fascinovat, okouzlit, znamenalo uhranout dotyčného a přivolat na něj pohromu. Ženu, která dokázala okouzlovat muže, proto považovali za čarodějnici.
Schopnost účinně využívat POHLEDU je nedílnou součástí vzdělání adepta čarodějnictví. Abyste mohli někým manipuloval, musíte být schopni nejdříve upoutat jeho pozornost a udržet si ji. Existují tri metody, jak toho dosáhnout: využití sexu, sentimentu nebo podivnosti, propadne jejich kombinace. Čarodějnice musí být k sobe poctivá a rozhodnout sama, do které kategorie nejspíše patří. První kategorie, sex, je zcela evidentní. Jde-li o půvabnou nebo sexuálně přitažlivou ženu, mela by udělat vše, aby byla co nejsvůdnější. Sex používá jako svůj nejsilnější nástroj. Jakmile upoutala sexuální přitažlivostí mužovu pozornost, muže si s ním dělat, co chce. Druhou kategorií je sentiment. Sem patří většinou starší ženy. Lze do ní zařadit i čarodějnice typu paní kuchařinka, která bydlí v malé chaloupce a lidé ji považují za mírně potrhlou. Děti jsou obvykle očarovány její fantazií a mladí lidé ji vyhledávají, neboť od ní očekávají moudré rady. Díky své nevinnosti dokáží děti vidět její magické schopnosti. Tím, že se přizpůsobí představě o milé paní ze sousedství, muže mást lidi, aby dosáhla svých cílu. Do třetí kategorie spadá vše, co se týká podivnosti. Hodí se pro ženu, která vypadá divně nebo strašidelně. Když dokáže svého zjevu využít, muže snadno manipulovat lidi, kteří se bojí, co by jim asi udělala, kdyby nevyhověli jejím přáním.
Mnoho žen lze zařadit do více než jedné z těchto kategorií. Například mladá dívka, která vypadá svěže a nevinně a současně je hodně sexy, spojuje sex se sentimentem. Nebo typ femme fatale, který kombinuje sexappeal s temnými podtóny, používá sex a podivnost. Každá čarodějnice musí posoudit své přednosti a rozhodnout, do které kategorie patří, a tyto přednosti pak musí patřičně využít.
Aby se z muže stal úspěšný čaroděj, musí se také zařadit do správné kategorie. Pohledný či sexuálně přitažlivý muž samozřejmě patři do první kategorie zvané sex. Kategorie druhá, sentiment se hodí pro staršího muže, který muže vypadat jako skřítek nebo lesní čaroděj. Hodný starý dědoušek (často starý zvrhlík!) také patří do této kategorie. Třetí typ představuje muž, jehož zjev budí dojem čehosi zlověstně temného či přímo ďábelského. Každý z těchto mužů bude užívat své schopnosti očarovat víceméně obdobně, jak bylo uvedeno v případe žen.
Vizuální metaforika používaná k vyvolání emočních reakcí je samozřejmě nejdůležitějším nástrojem menší magie. Každý, kdo je dost hloupý, aby tvrdil, že vzhled nehraje žádnou rolí se velice mýlí. Přitažlivý vzhled není sice bezpodmínečně nutný, ale vyhraněnou osobnost mít musíte!
Dalším důležitým manipulačním faktorem v menší magii je pach. Vzpomeňte si, zvířata se bojí všeho, co nemá žádný pach, a jsou nedůvěřivá! I když můžeme jakožto lidé mnoho soudu založených na čichu vědomě odmítat nebo zlehčovat, jsme stejně jako čtyrnohá zvířata tímto smyslem motivováni. Jste-li muž a chcete-li okouzlit nějakou ženu, nechte přirozené pachy vašeho těla, aby prostoupily vaše bezprostřední okolí, budou působit jako živočišný kontrast k rouchu společenské zdvořilosti, do něhož se odíváte.
Jste-li ženou a toužíte-li svést nějaké muže, nebojte se, že byste se ho mohla dotknout tím, že jste nevydrbala šťávy a vůně svého těla nebo že ono místo mezi vašimi stehny není suché a sterilní. Tyto přirozené pachy patří k sexuálně stimulačním prostředkům, které nám ve své magické moudrosti dala příroda.
Mezi citová stimulans radíme vůně, které vyvolávají příjemné vzpomínky a nostalgii. Chcete-li okouzlit muže pres žaludek, začíná to vnímáním vůní při vaření! Citový typ čarodějnice zjistí, že toto kouzlo patří k nejužitečnějším. V této souvislosti snad není hrubostí zmínit se o případu muže, který chtěl kdysi okouzlit jednu mladou ženu. Ztratila v dětství domov a jeho radosti. Shodou okolností byla jejím domovem rybářská vesnice. Protože se onen muž vyznal v praktikách menší magie, chytře si vsunul do kapsy u kalhot makrelu, a sklidil žen, jakou jinak přináší jen velká láska.
TŘI DRUHY SATANSKÉHO RITUÁLU
Praxe satanské magie zahrnuje tři druhy obřadu. Každý z nich odpovídá jinému základnímu typu emočního vzrušení. První z nich můžeme nazvat sexuálním rituálem.
Sexuální rituál se vlastně shoduje s tím, co se obvykle nazývá kouzlo lásky. Smysl tohoto rituálu spočívá ve vyvolání odezvy v člověku, po němž toužíte, event. přivolání partnera, který by naplnil vaše sexuální touhy. Pokud nemáte dostatečně silnou představu určitého člověka či typu, aby dokázala vyvolat přímé sexuální vzrušení vrcholící orgasmem, vaše konání se nesetká s úspěchem. Důvod je prostý: i kdyby byl rituál úspěšný, bylo by vám to k ničemu, když nedokážete využít příležitosti, protože nejste dost vzrušení. Není totiž těžké zaměnit kouzlení motivované postranními úmysly s očarováním, jež má uspokojit vaše sexuální touhy.
Pokud se čarování zaměřené k vlastnímu prospěchu spojuje s obřadnou magií, patří buď k rituálům soucitným nebo destrukčním, případně k oběma typům. Jestliže něco chcete nebo potřebujete tak zoufale, že jste z toho smutní a trápíte se, a přitom můžete svého cíle dosáhnout pomocí cáru a kouzel, aniž byste někomu ublížili, pak muže vaši moc zvýšit soucitný rituál. Pokud si přejete po zásluze očarovat nebo lapit obět, s níž máte své plány, použijete destrukční rituál. Tohoto rozdělení je třeba dodržovat, protože kdybyste k dosažení kýženého cíle zvolili nevhodný rituál, mohlo by vám to způsobit značně komplikované problémy.
Jako dobrý příklad muže posloužit dívka, kterou neustále obtěžuje neodbytný nápadník. Pokud mu nezavdala žádnou příčinu, mela by si uvědomit, že jde o psychického upíra, a klidně ho nechat hrát masochistickou roli. Jestliže ho ale lehkovážně sváděla, vzbudila jeho naděje a pak se diví, že je předmětem vytrvalé sexuální touhy, muže poděkovat jen sama sobě. Takové jednání je pouze "přifukováním" ega a je dáno naučeným popíráním ega, které si pak vynucuje takové triky. Satanistka má ego dostatečně silné, aby využívala čáry jen pro vlastní sexuální uspokojení nebo k získání moci či úspěchu v nějaké oblasti.
Druhý typ rituálu se týká soucitu. Rituál soucitu nebo citovosti je prováděn s úmyslem pomoci jiným, případně sobě. Tímto rituálem lze ovlivnit například zdraví, rodinné štěstí, podnikání, hmotné a vědecké úspěchy apod. Tento druh obřadu by bylo možno považoval za ryzí dobročinnost, máme-li na paměti, že s dobročinností se má začínat doma.
Třetí motivační silou je destrukce. Jde o obřad, jehož použití je vyvoláno vztekem, nevolí, pohrdáním, opovržením nebo čirou nenávistí. Je známý jako očarování, kletba nebo ničivé kouzlo,
Jednou z nejrozšířenějších mylných představ o praktikách rituální magie je, že člověk musí nejdříve věřit v její moc, aby mu mohla uškodit nebo ho zničit. Nic není dál od pravdy. Největší posměváčci byli vždy nejvhodnějšími obětmi škodlivých kouzel. Důvod je děsivě prostý. Když příslušník primitivního kmene zjistí, že na něj nepřítel seslal kletbu, první, co udělá, bude, že poběží za nejbližším šamanem či kouzelníkem. Stále si uvědomuje ohrožení a přítomnost zla, a víra v moc kletby je tak silná, že podnikne vše, aby ji zlomil. Pomocí soucitné magie pak muže bojovat s jakýmkoliv zlem, jež se mu postaví do cesty. Takový člověk si dává pozor na každý krok, a raději nic neriskuje.
Osvícený člověk, který o podobných pověrách nechce ani slyšet, naopak zatlačí instinktivní strach z kletby do podvědomí, a tím si pěstuje pozoruhodně destruktivní sílu, která se s každým dalším neštěstím ještě násobí. Kdykoliv ho potká nový nezdar, nevěřící přirozeně automaticky popře jakoukoli souvislost s kletbou, zvláště v jeho případe. Toto důrazné vědomé popření účinnosti kletby je její hlavní složkou, zaručující úspěch, protože čaroděj navodí situaci, v níž jsou neštěstí či nehoda velmi pravděpodobné. V mnoha případech obět popírá, že by magie mohla jakkoliv ovlivnit její život a někdy tuto možnost nepřipustí ani na smrtelném loži - ale čaroděj je naprosto spokojen, pokud se dostaví očekávané výsledky. Je třeba připomenout, že pokud jsou výsledky vašeho konání v souladu s vaší vůlí, je úplně jedno, jestli mu někdo přikládá význam nebo ne. Superlogik vždy dokáže vysvětlit spojitost mezi magickým rituálem a konečným výsledkem jako dílo náhody.
Ať už má magie konstruktivní nebo destruktivní cíl, její úspěch závisí na receptivitě osoby, která je předmětem požehnání nebo kletby. V případe sexuálního nebo soucitného rituálu pomáhá, pokud příjemce v magii věří; obět uřknutí nebo kletby je snadnější zničit, pokud v magii NEVĚŘÍ! Jestliže si člověk uvědomuje význam strachu, potřebuje prostředky a způsoby, aby se proti němu mohl bránit. Nikdo není vševědoucí, a dokud existuje nejistota, bude existovat i obava z neznáma, které v sobe zahrnuje potenciálně nebezpečné síly. Právě tento přirozený strach z neznáma, blízký příbuzný fascinace neznámem, tlačí logicky založeného člověka k rozumovým vysvětlením. Vědce vede k objevům zřejmě právě jeho schopnost úžasu. Je smutné, že ten, kdo se považuje za logika, je často poslední, kdo chápe podstatu rituální magie.
Když hluboká víra a vroucí nadšení dokáží, že se na tele objeví rány, jaké údajně utrpěl Kristus, říká se tomu stigmata. Tyto rány se objeví následkem soucitu, vypjatého až k výraznému emočnímu extrému. Proč bychom tedy měli pochybovat o ničivých důsledcích mezních stavu strachu a hrůzy? Takzvaní démoni mají teoreticky moc roztrhat tělo na kusy; stejně tak hrst dávno zrezivělých hřebíku dokáže v člověku přesvědčeném, že visí na kříži Kalvárie, vyvolat extázi, až z něj kape krev.
A proto se nikdy nepokoušejte přesvědčit skeptika, na něhož byste chtěli seslat kletbu. Nechtě ho, ať se pošklebuje. Kdybyste ho poučovali, zmenšíte tím své šance na úspěch. Když se bude vysmívat vaší magii, vlídné mu naslouchejte s pocitem jistoty, že jeho dny budou naplněny zmatkem. Jestliže je skutečně hoden opovržení, pak z milosti Satanovy možná dokonce zemře - s posměškem na rtech!
VÝZVA K TĚM, KDO CHTĚJÍ PRAKTIKOVAT TATO UMĚNÍ
Pokud jde o sex nebo chtíč: Plně využijte zaříkání a kouzel, která účinkují; jste-li muž, vnořte do ní svůj vztyčený úd se smilnou rozkoší: jste-li žena. rozevřete svůj klín s vilným očekáváním.
Pokud jde o soucit: Buďte odhodláni nelitovat námahy vynaložené na pomoc poskytnutou ostatním, i kdyby se melo jejich nove získané blaho stát překážkou ve vaší životní dráze. Buďte vděční za vše. čeho se vám díky magii dostane.
Pokud jde o zkázu: Než vyšlete kletbu, ujistěte se, že JE VÁM JEDNO, jestli vaše obět žije nebo ne; pokud jí přivodíte zkázu, radujte se a nepodléhejte výčitkám svědomí.
RESPEKTUJTE TATO PRAVIDLA, JINAK SE ZCELA jisté SETKÁTE S PRAVÝM OPAKEM SVÝCH TUŽEB, A MÍSTO POMOCI DOJDETE ÚJMY
RITUÁL ANEB INTELEKTUÁLNÍ DEKOMPRESNÍ KOMORA
Magický obřad muže provádět jedna nebo více osob; je tedy třeba ujasnit si výhody obou přístupu.
Na rozdíl od soukromého obřadu jde u skupinového rituálu spíše o posílení víry a načerpání nových sil. Shromáždění lidí oddaných společné filozofii napomáhá obnovení víry v moc magie. Náboženství udržovala při živote právě jeho okázalost. Když se náboženství stává systematicky osamělou záležitostí, pak přesahuje do oblasti sebezapírání, které je v podstatě totožné s asociálním chováním.
Z tohoto důvodu by se mel satanista pokusit vyhledat další osoby, s nimiž by mohl obřady konat.
V případe kletby čili ničivého rituálu někdy pomáhá, je-li magikovo přání posíleno ostatními cleny skupiny. Na tomto druhu obřadu není nic, co by mohlo jeho účastníkům být nepříjemné, protože jeho základními složkami jsou hněv a symbolické zničení vyhlédnuté oběti.
Rituál soucitu, kde je třeba beze studu přelévat slzy, eventuelně sexuální rituál s masturbačními a orgasmickými podtóny, mají největší šanci na úspěch, jsou-li prováděny v soukromí. Rozpaky či ostych by neměly mít v rituální síni místo, pokud nejsou součástí dané role, a pak jich lze vhodně využít - např. stud, který pociťuje slušná žena sloužící za oltář, ji muže sexuálně vzrušovat.
I při zcela osobním rituálu je nejprve třeba sáhnout k tradičnímu úvodnímu zaříkávání a magickým úkonům, teprve pak dojde na přehrávání intimních fantazií. Formální část rituálu lze provést v téže místnosti či síni jako část soukromou - nebo je možno provést formální obřad na jednom místě a osobní na jiném. Počátek i konec rituálu musí být provedeny v obřadní síni se symbolickým vybavením (oltář, kalich, atd.).
Stylizovaný začátek a konec obřadu působí jako dogmatický, protiintelektuální nástroj, jehož smysl spočívá v oddělení aktivit a souvislostí vnějšího světa od toho, co se odehrává v obřadní síni, kde je třeba soustředit veškerou energii a vůli. Pro intelektuála je tato stránka obřadu nejdůležitější, neboť především on potřebuje efekt dekompresní komory, vyvolaný zaříkáváním, zvony, svícemi a dalšími okrasami. Pak teprve muže prostřednictvím projekce a využitím představ nechat působit své čiré a vědomé touhy,
Intelektuální dekompresní komoru satanské svatyně lze, stejně jako všechny náboženské obřady, považovat za školu dočasné nevědomosti. Rozdíl spočívá v tom, že satanista si je vědom, že pracuje s určitým druhem umele navozené nevědomosti, aby rozvinul svou vůli, zatímco stoupenci jiných náboženství to nevědí, a pokud ano, oddávají se sebeklamu, jež takové poznání nedovoluje. Jejich ego je již díky neustálému náboženskému omílání příliš labilní, aby jim dovolilo přiznat si, že se dobrovolně odsuzují k nevědomosti!
FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ PROVOZOVÁNÍ SATANSKÉ MAGIE
  1. Touha
    Prvním faktorem při provádění rituálu je touha, přání, též známé jako motivace, pokušení nebo citové přesvědčení. Pokud po výsledku opravdu netoužíte, neměli byste se pokoušet obřad provádět.
    Nemůžete získat praxi v čarování, čaroděj muže provádět triky, jako třeba pohybovat neživými předměty, pouze v případe, že cítí silnou emoční potřebu, aby se tak stalo. Je pravda, že pokud si přeje získat moc tím, že udělá magickými výkony dojem na ostatní, musí předložit hmatatelný důkaz svých schopností. Satanská koncepce magie nicméně nehledá uspokojení v prokazování magických dovedností.
    Satanista provádí rituál, aby dosáhl naplnění svých tužeb, a nikdy by neztrácel čas ani sílu vůle na něco tak zbytečného, jako je třeba skutálení tužky se stolu pomocí kouzla apod. Množství energie, potřebné k levitaci čajového šálku by postačilo k vsugerování nějaké myšlenky skupině lidí vzdálených půl světa, aby jednali v souladu s vaší vůlí. Satanista ví, že i kdyby se vám podařilo dostat šálek do vzduchu, stejně by se našel někdo, kdo by to považoval za trik. Když satanista chce, aby předměty pluly vzduchem, používá zrcadel, drátu nebo jiných pomůcek, a šetří si sílu pro zvětšování vlastní moci a bohatství. Všechna nadaná média a mystici pravé cesty se zavázanýma očima a zapečetěnými obálkami praktikují cistou a aplikovanou jevištní magii, a každý přiměřeně zručný eskamotér ze zábavního parku nebo kabaretu by dokázal jejich výkony napodobit - i když by možná chyběly svatouškovské duchovní podtóny.
    Malé dítě zjišťuje, že když si něco dostatečně intenzivně přeje, většinou toho dosáhne. To dává smysl, chtění je příznakem touhy, zatímco modlitba je provázena zlou předtuchou. Písmo svaté touhu pokřivilo a udělalo z ní chtíč, chamtivost a lakotu. Buďte jako děti a nepotlačujte touhu, jinak ztratíte kontakt s hlavním prvkem potřebným k provádění magie. Nechtě se uvést v pokušení a vezmete si to, co vás pokouší, kdykoliv je to jen možné!
  2. Načasování
    Pro každou úspěšnou situaci je jednou z nejdůležitějších podmínek správné načasování. Zvolení správného času rozhoduje o úspěchu či neúspěchu magického rituálu ještě daleko vetší měrou. Nejvhodnější chvíle pro seslání kletby či kouzla, očarování nebo zaříkávání je tehdy, kdy je objekt ve stavu největší receptivity. Vnímavost k vůli čaroděje je nejvyšší, když je příjemce co možná nejpasivnější. Bez ohledu na sílu své vůle, je samozřejmě hodně pasivní, když spí. Tyto chvíle jsou proto nejvhodnější dobou k vyslání vaší magické energie.
    Existují určitá období spánkového cyklu, kdy je spáč vnímavější k vnějším vlivům. Člověk, který je normálně unaven po celodenní práci. bude spát jako pařez, dokud si tělo a mozek neodpočinou. Období hlubokého spánku trvá obvykle od čtyř do šesti hodin, pak je vystřídáno obdobím snění, které trvá dvě až tři hodiny, eventuelně až do probuzení. Právě v období snění je mozek nejvnímavější k okolním či nevědomým vlivům.
    Předpokládejme, že čaroděj hodlá vyslat kletbu na někoho, kdo chodí obvykle spát v 11 hodin večer a vstává v sedm ráno. Nejvhodnější doba k provedení rituálu je tedy kolem páté hodiny ranní čili dvě hodiny před probuzením.
    Je třeba zdůraznit, že čaroděj musí v tu chvíli být na vrcholu sil, neboť při provádění rituálu slouží jako vysílač. Podle tradice jsou čarodějnice a čarodějové noční tvorové, což je zcela pochopitelné. Chceme-li vyslat myšlenkovou energii na nic netušícího spáče, neexistuje lepší rozvrh dne! Kdyby tak lidé věděli, jaké myšlenky jsou jim ve spánku vkládány do hlavy! Ve stavu snění se rodí značná část budoucnosti. Při probuzení se zjevují velké myšlenky a mozek, který si je v bdělém stavu zapamatuje, vymyslí mnohé další. Ale ten, kdo se řídí myšlenkami, o nichž nic neví, je záměrně veden do situací, které se budou později vysvětlovat jako osud, vůle boží nebo neštěstí.
    Každý z nás má během dne období, kdy je schopen přijímat čarodějovu vůli. V těchto chvílích denního snění, nudy, nebo když se čas vleče, jsme nejvíce ovlivnitelní.
    Je-li objektem vašeho zaříkávání žena, nezapomínejte na význam menstruačního cyklu. Kdyby člověk během svého neuspokojivého vývoje zcela neotupěl, poznal by, stejně jako čtyrnohá zvířata, kdy je samice sexuálně nejvnímavější. Lidský nos, i když není poničen levnými opiáty, není normálně vybaven, aby zachytil výmluvné erotické pachy. I kdyby však člověk měl takovou schopnost olfakce, hledaná osoba by ho nejspíše svedla se stopy použitím značného množství parfému, který překryje a oslabí pohoršivé pachy, nebo by účinnými deodoranty vypátrání zcela znemožnila.
    Pres tyto nepříznivé okolnosti je muž stále podvědomě schopen rozpoznat změny v chemii ženského těla, a podle toho je buď přitahován nebo odpuzován. Umožňuje to smyslový vjem čichové povahy. Vědomé užití těchto schopností bychom si nejlépe procvičili, kdybychom se vrátili zpět do stadia čtyrnohých zvírat, což ovšem tem, kdo mají slabý žaludek muže zavánět lykantropií (Schopnost nabývat vlčí podoby pomocí magie - pozn.překl.). Nicméně existuje snadnější cesta: proste si zjistit přesný menstruační cyklus ženy, kterou jste si vyhlédli jako objekt. Průměrná žena je sexuálně nejpřístupnější těsně před a po periodě. Čaroděj proto považuje čas spánku v těchto dnech za nejvhodnější období pro vštepování myšlenek nebo motivace sexuální povahy.
    Čarodějnice mají k dispozici daleko vetší časové rozpětí, kdy mohou vysílat svá kouzla na žádoucího muže. Sexuální puzení je u mužů daleko stálejší než u žen (přestože je mnoho žen, které se vyznačují stejnou či dokonce vetší sexuální touhou), proto není přesné načasování na den tak důležité. Každý muž, který neztratil veškerou sexuální energii, je pro šikovnou čarodějnici snadnou kořistí. Období po jarní rovnodennosti je u muže nabito sexuální vitalitou a on sám se v souladu s tím i projevuje, čarodějnice tedy musí sáhnout k silnějším prostředkům, aby se nezahleděl jinam.
    Na ustrašenou otázku Copak proti čárům není žádná obrana? je třeba odpovědět takto: Ano, je. Nesmíte nikdy spát, oddávat se dennímu snění, musíte pořád myslet na něco důležitého a nikdy nesmíte mít otevřenou mysl. Pak budete chráněni proti magickým silám.
  3. Představivost
    Dospívající chlapec, který pečlivě vyrývá do kůry stromu srdce s iniciálami svými a své milované, chlapeček, který si celé hodiny kreslí elegantní automobily, malé děvčátko, které chová potrhanou a omlácenou panenku a myslí si, že je to krásné děťátko - tito nadaní čarodějové a čarodějky, přirození kouzelníci, používají magický prvek známý jako představivost, na němž závisí úspěch každého rituálu.
    Děti, které se nestarají, jestli mají výtvarné nadání nebo jiné tvůrčí schopnosti, sledují své cíle s pomocí výtvoru své fantazie. Zato civilizovaní dospělí lidé jsou ke svým tvůrčím projevům daleko kritičtější. Primitivní čaroděj klidně muže při svých magických obřadech úspěšně použít figurku z bláta nebo hrubou kresbu. PRO NĚJ je podoba přesně taková, jaká má být.
    Vše, co slouží k vystupňování vzrušení v průběhu rituálu, přispívá k jeho úspěchu. Jakákoli kresba, malba, socha, literární projev, fotografie, součást oděvu, vůně, zvuk, hudba, scénka či vymyšlená situace, kterou lze vtělit do obřadu, čaroději poslouží.
    Obrazy a symboly jsou mnemotechnickou pomůckou, jež šetří intelekt, fungující náhražkou za něco reálného. S představami lze manipulovat, je možné je vyvolat, obměňovat a vytvářet, vše podle čarodějovy vůle, produkt imaginace se stává vzorcem, vedoucím ke skutečnosti.
    Pokud si chcete užít sexuálních radovánek s tím, koho jste si zvolili, pak jako integrální součást obřadu musíte situaci, po níž toužíte, vytvořit na papíre, plátně, psaným slovem, atd., a přitom co nejvíc přehánět.
    Pokud máte hmotná přání, musíte upřeně hledět na obrazy věcí, které chcete - obklopte se vůněmi a zvuky, které tyto předměty vyvolávají - vytvořte magnet, který situaci nebo věc, po které toužíte, přitáhne!
    Abyste si pojistili zničení nepřátel, musíte zničit jejich podoby! Musí být zastřeleni, ubodáni, otráveni, upáleni, rozdrceni, utopeni či roztrháni co nejpřesvědčivějším a nejsugestivnějším způsobem! Není těžké pochopit, proč náboženství pravé cesty hledí s takovou nelibostí na modly. Spodobnění užívané čarodějem je fungující mechanismus vedoucí k hmotné skutečnosti, která je přímým protikladem esoterické spirituality.
    Jistý Rek, který se vyznal v magii, kdysi zatoužil po žene, která by uspokojila veškeré jeho touhy. Byl tak posedlý nemožností nalézt předmět svých snů, že začal takové překrásné stvoření sám vytvářet. Když dílo dokončil, tak opravdově a neodvolatelně se do ženy, již stvořil, zamiloval, že už nebyla z kamene, ale měla lidské tělo, byla živá a teplá. Mágovi Pygmaliónovi se tak dostalo nejvyššího z magických dobrodiní a krásná Galatea byla jeho.
  4. Nasměrování
    Jednou z nejvíce přehlížených okolností při provozování magie je nahromadění síly a její následné nasměrování k uspokojivému výsledku.
    Adepti čarodějnictví obvykle vykonají rituál a pak s hroznou úzkostí cekají na první známky úspěchu. Přestože jsou odhodlaní a cílevědomí, mohli by stejně dobře padnout na kolena a dát se do modlení, protože úzkost, kterou cítí při očekávání kýžených výsledku, likviduje každou reálnou šanci na úspěch. Navíc není jisté, jestli se jim s takovým postojem podaří nashromáždit dostatek energie potřebné k rádnému provedení obřadu.
    Pokud si na situaci, na níž má být založen váš rituál, budete stěžovat nebo o ní budete pořád mluvit, můžete si být jisti, že příliš rozptýlíte a rozředíte to, co má být rituálně nasměrovanou silou. Jakmile vznikla touha dostatečně silná, aby bylo možno sáhnout po magických silách, je třeba podniknout vše, aby se tato přání symbolicky ventilovala PŘI PROVÁDĚNÍ RITUÁLU - NE před ním nebo po něm!
    Smyslem rituálu je osvobodit čaroděje od myšlenek, jež by ho nakonec zničily, kdyby se jimi stále zabýval. Přemítání, denní snění a neustálé spekulování spaluje emoční energii, kterou je jinak možno soustředit a dynamicky použít, nemluvě o skutečnosti, že stravující úzkost snižuje i normální produktivitu.
    Čarodějnice, jež vysílá kouzla mezi dlouhým vysedáváním u telefonu, když ceká, že jí vytoužený milenec zavolá; strádající čaroděj, který přivolává Satanovo požehnání, a pak ceká jako na jehlách, až přijde šek; muž, sklíčený nespravedlností, která se mu stala, proklel svého nepřítele a s protaženým obličejem a čelem plným vrásek se těžce plahočí dál - to jsou příklady špatně směrované emoční energie.
    Není divu, že se čaroděj cesty ctnosti obává odplaty za seslání zlého kouzla! Vysílající, pronásledovaný pocity viny, si muže být odplatou jist - postará se o ni právě jeho špatné svědomí!
  5. Faktor rovnováhy
    S faktorem rovnováhy je třeba počítat při provádění rituální magie, týkající se spíše rituálu touhy a soucitu než sesílání kleteb. Představuje sice malou, ale mimořádně důležitou součást rituálu.
    Schopnost uvědomení a úplného poznání tohoto faktoru si osvojí pouze málo čarodějnic a čarodějů. Jde zkrátka o to, rozpoznat typ člověka a situace tak, abyste s použitím magie dosáhli co nejsnáze co nejlepších výsledku. Poznání mezí vlastních možností vyžaduje zvláštní druh introspekce, která muže čaroději připadat nemožná, mnohdy ale muže rozhodovat o úspěchu či neúspěchu.
    Pokud vaše pokusy dosáhnout svého cíle pomocí vetší či menší magie neustále selhávají, zamyslete se nad těmito věcmi: nestali jste se obětí nesprávně orientovaného, zbytnělého ega, jež vás přimělo, že jste zatoužili po něčem nebo po někom, aniž by existovala reálná šance, že toho dosáhnete? Nejste jako nenadány člověk bez hudebního sluchu, který se pomocí magie pokouší dosáhnout, aby všichni obdivovali jeho nemuzikální hlas? Nejste pouze obyčejná, nepřitažlivá čarodějnice, která má velké nohy, nos jako bramboru, nafouklé ego a navrch ještě těžkou akné, a která vysílá kouzla, aby polapila fešáckou filmovou hvězdu? Nejste jen primitivní, neohrabaný a oplzlý pobuda s vyžranými zuby, který touží po smyslné mladé striptérce? Je-li tomu tak, naučte se pracovat s faktorem rovnováhy, jinak se musíte rovnou smířit s věcnými prohrami!
    Schopnost přizpůsobit touhy svým možnostem je velký dar. Jen málo lidí si dokáže uvědomit, že pokud nejsou schopni získat maximum, platí přísloví lepší něco nežli nic. Chronický ztroskotanec je člověk, který i když má prázdné kapsy, odmítne s úšklebkem šanci vydělat padesát tisíc, protože to není rovnou milión.
    Jednou z největších zbraní čaroděje je poznání sebe sama, svého nadání, schopností, fyzické přitažlivosti a nedostatku, atd. Zároveň dobře ví, kdy a kde a na koho co použít! Člověk, který nemá co nabídnout, a předstupuje před úspěšného muže s grandiózní radou a příslibem bohatství se podobá bleše, která šplhá slonovi po noze a chce ho znásilnit!
    Ctižádostivá čarodějnice, která klame sebe samu a myslí si, že dostatečné mocné kouzlo musí být, pres magickou nerovnováhu, vždy úspěšné, zapomíná najedno základní pravidlo: MAGIE JE JAKO PŘÍRODA SAMA, K DOSAŽENÍ ÚSPĚCHU V MAGII JE TŘEBA PRACOVAT V SOULADU S PŘÍRODOU, NE PROTI NÍ.